Standardní tance patří do tanců společenských, jsou tančeny na plesech, či jiné společenské akci a také na tanečních soutěžích, kde už hovoříme o tanečním sportu.
Charakteristickým znakem pro všechny standardní tance je uzavřené párové držení, kvůli čemuž byla v minulosti několikrát snaha tance zakázat. Standardní tance jsou tance švihové, výjimkou je tango, pro nějž je typická ostrost a rychlost.
Mezi soutěžní standardní tance patří waltz, tango, valčík, slowfox a quickstep.
Waltz
Waltz můžete poznat podle ladného a relativně pomalého pohybu. Tančí se ve 3/4 rytmu rychlostí 29-30 taktů za minutu a důraz je kladen na první dobu.
Tento tanec se díky svému původu řadí mezi tance anglické, jeho kořeny můžeme najít ale ve střední Evropě a také v Americe. Na konci 17. století byl na území dnešního Německa a Rakouska velmi oblíbený tanec ländler, který se vyznačoval poskoky a složitými otáčkami. Později se rytmus tance zpomalil, ubyly poskoky a přibyl otáčivý pohyb podobný tomu, jaký můžeme vidět u dnešního valčíku. V Americe se o dvě století později zrodil bostonský waltz. Z ländleru a bostonského waltzu vznikl v Anglii v 19. století předchůdce dnešního waltzu.
Waltz zaznamenal vzestup zejména na počátku 20. století, kdy se stal králem všech tanečních sálů. Během první světové války ovšem téměř zanikl, jeho skutečné oživení přišlo v roce 1921, kdy byly definovány základy moderního waltzu (krok – krok – přísun).
Tango
Tango je tanec dravý, je plný rozporů. Příběh, který vyjadřuje, je vášnivý – můžete v něm najít hádky, něžné usmíření, ale také vášnivé milování. Tango se tančí ve 2/4 rytmu rychlostí 31-33 taktů za minutu.
Tango na rozdíl od ostatních standardních tanců není tancem švihovým. Naopak je pro něj typická ostrost a rychlost. Pro zdůraznění rychlosti kombinují soutěžní taneční páry rychlé pohyby s pomalými, aby byl na první pohled patrný kontrast a lépe se tak tento tanec vyjádřil.
Není divu, že tango působí temperamentním dojmem, vždyť má jihoamerický původ! V Evropě se tango rozšířilo na počátku 20. století díky francouzskému tanečníku Camille de Rhynaira. Angličané se snažili prudké tango zkrotit tak, aby bylo možné jej tančit také na soutěžní úrovni. Tím získalo soutěžní tango jiný charakter, než s jakým se můžete setkat v tanečních kavárnách.
Valčík
Ač je valčík tanec velmi rychlý, u diváků vzbuzuje dojem, že tanečníci ladně plují po parketě. Je to tanec jednoduchý na kroky, ale náročný na správné technické provedení. Tančí se rychlostí 60 taktů za minutu v 3/4 rytmu – je tedy 2x rychlejší než waltz.
Vývoj valčíku je obdobný vývoji waltzu – také valčík čerpal z lidového tance ländler. Navíc se ale inspiroval i lidovým tancem volta, který dokonce tančila sama královna Alžběta I. Jelikož vyžadovala volta těsné držení, byla mnohými považovaná za nemorální. Kvůli tomu byl tanec na způsob valčíku v roce 1758 zakázán a nesměl se tančit. Lidé se ovšem tímto zákazem nenechali odradit, a tak se tento tanec stával více a více populárním. Centrem valčíku se stala na počátku 19. století Vídeň, kde se otevíralo v tu dobu velké množství tanečních sálů pro veřejnost. Ve 20. století došlo ke standardizaci povolených figur soutěžní formy valčíku.
Slowfox a quickstep
Slowfox je tančen ve 4/4 rytmu rychlostí 28-30 taktů za minutu, má tedy podobnou rychlost jako waltz. Oproti waltzu jsou slowfoxové kroky ale náročnější na provedení.
Quickstep se také tančí ve 4/4 rytmu, je ovšem rychlejší než slowfox - 48-52 taktů za minutu. Je to tanec veselý a hravý, soutěžní taneční páry tuto hravost vyjadřují různými poskočnými figurami.
Slowfox patří spolu s quickstepem do tzv. foxových tanců. Tyto tance nemají tak pestrou historii jako ostatní standardní tance, vznikaly vlastně uměle. Za vznik foxových tanců vděčíme Harrymu Foxovi, který v roce 1914 vystupoval v rámci divadelního představení v jednom z největších divadel na světě v New Yorku. Jeho houpavé kroky vpřed a vzad diváky natolik nadchly, že Harryho Foxe divadlo zařadilo do svého tanečního repertoáru. Tento houpavý pohyb byl pojmenován po Foxovi – tedy Fox´s Trot – v překladu Foxův krok. Z Ameriky přešel ještě ten rok do Evropy, kde byl očištěn od poskoků a kopů a přetvořen na jemný, plynulý foxtrot.
V roce 1924 se z foxtrotu oddělily dvě větve – rychlejší quickstep a pomalejší slowfox. Obě větve měly v Anglii své zastánce. Slowfox se své dnešní podoby dočkal již v roce 1929, kdy byl standardizován, u quickstepu se anglickým učitelům tance podařilo docílit dnešní podoby po roce 1960.
Zpět - seznam článků